![](http://www.osel.cz/_obrazky/1182576381.jpg)
Před 20 milióny let byl Severní ledový oceán (anglicky Arctic Ocean) vlastně veliké sladkovodní jezero, jehož vody na jihu vytékaly úzkým průlivem do tehdejšího Atlantiku. Nic nenasvědčovalo tomu, že z něj jednou bude arktické moře. Před 18,2 milióny let se ale něco stalo. Desková tektonika, která neustále pohybuje zemským povrchem, úžinu postupně rozšířila. Dnes je z ní úžina Fram (Fram Strait) mezi dnešním východním Grónskem a západní části Svalbardu (Špicberků). Tak se otevřela cesta pro slané vody Atlantiku, které pozvolna, v průběhu stovek tisíců let, začaly proudit do Severního ledového oceánu. Ze sladkého jezera se postupně stalo moře.
Martin Jakobsson ze Stockholm University a jeho spolupracovníci nedávno analyzovali cenné vzorky sedimentů, které byly vyzdviženy v roce 2004 ze dna Severního ledového oceánu. Zaměřili se především na 5,6 metru silnou vrstvu sedimentů uložených v zajímavé době mezi 18,2 a 17,5 milióny let. Pod těmito sedimenty bylo šedé bahno a v něm tehdejší běžné sladkovodní fosilie, tedy idylický pozůstatek dna sladkovodního jezera.
Vrstva uložená mezi 18,2 a 17,5 milióny let ale byla úplně jiná. Skládala se ze tří částí. Nejspodnější z nich sestávala z výrazných vrstviček černého a šedivého bahna, veprostřed byl tlustý pruh šedivého sedimentu a nad ním nahnědlé usazeniny. Výrazné vrstvičky černého bahna ve spodní části obsahovaly množství nerozložené organické hmoty, což ukazuje na poměrně náhlé změny poměrů na dně. V obdobích černých pruhů bylo dno Severního ledového oceánu bez kyslíku, který by jinak přispěl k rozkladu organické hmoty.
Autoři předpokládají, že se tehdy z Atlantiku do Severního ledového oceánu úžinou Fram dostávala studená slaná voda, která je těžší, než voda sladká.
![](http://www.osel.cz/_popisky/118_/s_1182576243.jpg)
Protože zpočátku přitékala pod sladkou vodou ze severu, obsahovala jen velmi málo kyslíku. Shromažďovala se na jeho dně a spolehlivě vybila prakticky vše živé. V těch dobách se ukládaly právě ony vrstvy černého bahna. Střídání vrstviček černého a původního šedého bahna svědčí o tom, že se prudce měnilo prostředí, nejspíš v důsledku náhlých změn výšky mořské hladiny. Úžina se postupně rozšířila a postupně začala mít výrazný vliv Coriolisova síla, která v důsledku setrvačnosti vůči pohybu Země začala míchat přitékající vodu. Slaná voda z Atlantiku se díky tomu v úžině dostala na povrch a důkladně se obohatila kyslíkem. Když dotekla na dno Severního ledového oceánu, nebyla už tak vražedná.
Tehdy se v usazeninách přestaly střídat vrstvičky černého a šedivého bahna a Severní ledový oceán se přestal vracet ke sladké vodě. Tlustý pruh šedivého sedimentu svědčí o poklidném ukládání vrstev za přístupu kyslíku. V nahnědlé nejsvrchnější části, usazené v době před cca 17,5 milionů let, je spousta oxidů železa a manganu. Tím pádem víme, že dno Severního ledového oceánu v té době už bylo úplně zoxidované. Zároveň už v této vrstvě jsou čistokrevné mořské fosilie, takže právě tuto vrstvu lze považovat za okamžik zrodu dnešního slaného Severního ledového oceánu.
Proč tolik povyku kolem dna arktického moře? Cirkulace vod v Severním ledovém oceánu je jedním z klíčových míst globální cirkulace mořských proudů. Mořské proudy jsou zase klíčovým hráčem v globálním klimatu. Proto je zajímavé vědět, jak dnešní podoba této cirkulace vlastně vznikala. Je pozoruhodné, že vznik slaného Severního ledového oceánu dobře souhlasí s takzvaným miocénním klimatickým optimem, kdy bylo výrazně tepleji než dnes. Od této chvíle se už jenom ochlazovalo. Autoři se ale zatím neodvažují dávat tyto události do nějakých souvislostí.