Žraloci
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
 Žraloci |
||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
 Carcharhinus melanopterus
|
||||||||||
| Vědecká klasifikace | ||||||||||
|
||||||||||
|
Žraloci byli dřív řádem (Selachiformes), dnes jsou obvykle bráni jako nadřád (Selachimorpha) třídy příčnoústých (Elasmobranchii).
Výskyt: Žraloci jsou především mořští predátoři a obývají většinu rozlohy moří a oceánů. Někteří z nich se vyskytují i v brakických vodách při ústí řek a pronikají do jejich dolních toků, vyskytlo se i několik málo druhů, které se adaptovaly na život ve větších sladkých jezerech.
Obsah[skrýt] |
Stavba těla
Žraloci jsou velmi dobře přizpůsobeni pohybu ve vodě. Mají torpédovité, někdy až hadovitě protáhlé tělo. Jejich prsní ploutve nejsou spojeny s osní kostrou, která je chrupavčitá,[1] nicméně vyskytují se na ní známky kostnatění.
Kůže je kryta plakoidními šupinami krytými sklovinou, které způsobují velkou drsnost kůže žraloků. Žaberní štěrbiny jsou po stranách těla, přičemž proudění vody přes ně zajišťuje pouze žralokův pohyb vpřed (voda při tomto pohybu proniká ústy do ústní dutiny a žáberními štěrbinami zase ven. To vede k tomu, že zamotá-li se žralok do sítě, vcelku rychle se udusí. Po první žaberní štěrbině zůstal menší otvor zvaný spirákulum. U některých rychle plovoucích druhů je redukováno, nebo zcela mizí. Naopak u druhů, které se zdržují u dna je výrazně větší a okysličuje krev pro oko a mozek. U rejnoků přivádí vodu k žábrám, když leží zahrabaní do písku.
Žraločí čelisti mají ve zvířecím světě zcela výjimečné vlastnosti. Pravěcí žraloci měli horní čelist pevně spojenou s lebkou a museli se tedy spokojit s poměrně malou kořistí. Během vývoje se však tlama posunula pod hlavu, horní čelist se uvolnila z lebečního spojení a stala se pohyblivou. Tím pádem mohou dnešní žraloci pozřít značně objemnou kořist nebo z ní vytrhávat velké kusy masa. Čelisti jsou ovládány nepředstavitelně výkonnými svaly. Síla stisku čelistí naměřená u žraloka dlouhého tři metry činila 3 tuny na 1 cm2 (síla stisku lidské čelisti je u sedmdesátikilového člověka asi 220 kilogramů na 1 cm2). Ostré, zpravidla trojúhelníkové zuby kožního původu jsou zasazeny v pevné vazivové tkáni a uspořádány v několika řadách, z nichž funkční je ovšem jen ta první. Žraločí zuby mají neomezenou schopnost regenerace. Po opotřebení nebo poškození se zuby ohnou dopředu a vypadnou, přičemž na řadu přijde řada druhá. Počet řad není konečný, další stále dorůstají. Rychlost obnovy zubů se liší podle druhu, může trvat 8 – 10 dní, ale také několik měsíců. Zuby ve spodní čelisti slouží k přidržení kořisti, zatímco zuby v čelisti horní k řezání (to je způsobeno prudkým házením hlavy do stran při útoku).
Trávicí soustava je poměrně krátká, na ústní dutinu navazuje hltan, po něm následuje krátký jícen, žaludek a tenké střevo a nakonec tlusté střevo s tzv. spirální řasou a kloaka. Na tuto osu jsou napojena velká játra s vysokým obsahem jaterního tuku a vylučovací ústrojí s prvoledvinami.
Žraloci jsou gonochoristé s vnitřním oplozením. Jsou vejcorodí nebo vejcoživorodí, přičemž u druhé skupiny může docházet k nitroděložnímu kanibalismu. Vajíčka jsou hranatá a veliká, u některých druhů přes 20 cm.
Struna hřbetní začíná být zaškrcována obratly (ale stále je souvislá). Žraloci mají v těle zvláštní Známí zástupci
Největším žralokem je planktonožravý žralok obrovský (údajně až 20 metrů dlouhý), za nejnebezpečnějšího člověku se pak považují žralok bílý a dále žralok bělavý, žralok modrý a žralok tygří. V jezeře Nikaragua žije až třímetrový sladkovodní žralok Carcharhinus nicaraguensis.
Mezi další zástupce patří: žralok velrybí, žralok lidožravý, žralok polární, žralok dlouhoploutvý, žralok citrónový, žralok veliký.
Smysly
Žralok má k dispozici smyslové orgány, z nichž některé jsou v říši zvířat naprosto ojedinělé (postranní čára, Lorenziniho ampule).
Sluch
Dosah žraločího sluchu je několik tisíc metrů. Pokusy prokázaly, že žraloci sluchem zachycují i velice nízké frekvence, které člověk neslyší, a zdroje těchto nízkých frekvencí je dokonce přitahují.
Čich
V pořadí citlivosti žraločích smyslových orgánů stojí čich s dosahem několika set metrů hned na druhém místě za sluchem. Žraloci jsou schopni ucítit jeden díl krve v několika milionech částic vody. Kromě pachu krve reagují i na pach sekretu vydávaného vyplašenými rybami.
Postranní čára
Postranní čára funguje na způsob detektoru změny polohy tím, že registruje sebemenší záchvěv vodního proudu a tedy i vibrace, které z něho pramení. Kromě toho má navíc rozhodující roli v udržování rovnováhy. Často je srovnávána se sonarem.
Jedná se o kanálek probíhající pod kůží téměř po celé délce obou stran trupu, který je s kožním povrchem spojen pomocí dalších menších kanálků. Další podobné kanálky jsou také umístěny na hlavě, kde obkružují oči a sledují okraj čelistí. Uvnitř kanálků jsou smyslové buňky zvané neuromasty, které registrují tlaky, jež se na ně přenášejí z tekutiny (tzv. lymfy), v níž se vznášejí. Takto získané informace jsou pak předávány do mozku.
Smyslové dutiny
Smyslové dutiny jsou rozděleny po celé délce těla od hlavy až ke kořenu ocasu. Častěji je nacházíme u žraloků z hlubokých moří. Vznikají vzájemným překrytím dvou přilehlých, od ostatních odlišných šupin. Uvnitř každé takto vzniklé dutinky je bradavka a jedna velká senzitivní buňka (tzv. volný neuromast). Toto uspořádání je naprosto totožné s buňkami, které u člověka a ostatních živočichů vytvářejí na jazyku orgány chuti. Pokusy dokázaly, že jsou tyto struktury citlivé na chemické podněty, což podporuje domněnku, že se skutečně o tyto orgány jedná. Detekční vzdálenost smyslových dutin je stejně jako u postranní čáry řádově 100 – 200 metrů.
Zrak
Oko žraloka se podobá oku obratlovců, ale je velmi dobře přizpůsobeno mořskému prostředí. Sítnice obsahuje velký počet tyčinek (vidění v šeru) a menší počet čípků (ostrost a vnímání barev). Zornička se může otvírat i zavírat velmi rychle podle intenzity světla a kvůli minimálnímu osvětlení v podmořském prostředí má oko i tapetum lucidum (vrstva buněk za sítnicí schopných odrážet nazpět světlo, které už jednou sítnicí prostoupilo) vlastní nočním dravcům. Žraloci vidí na kratší vzdálenost i nad vodní hladinou, zejména žralok bílý je znám vystrkováním hlavy nad vodu. Některé druhy žraloků mají zvláštní druh víčka tzv. mžurku, což je membrána, která jim zejména při útoku přepadává jako ochrana přes oko. Jiné druhy žraloků mžurku nemají, ale často dřív než zaútočí stočí oči dozadu, aby si je chránili.
Zrakový systém žraloka bílého vykazuje některé odchylky od ostatních druhů. Má výborně adaptované oko pro dobré vidění za dne a dokonalé rozlišování barev, zato je méně specializované na noční vidění, což odpovídá tomu, že je denním dravcem.
Lorenziniho ampule
Lorenziniho ampule, které jsou umístěny pod rypcem žraloka, jsou detektory teplotních a vibračních změn a zaznamenávají také změny slanosti, kontaktního tlaku i zcela nepatrné změny elektrického pole. Nesčetné pokusy dokázaly, že i ve zcela kalné vodě dokáží žraloci lokalizovat svou kořist, a to i tehdy je-li třeba nehybná nebo dokonce zahrabaná v písku (všichni živočichové včetně člověka vytváří slabé elektromagnetické pole). Tento orgán také velmi pravděpodobně nahrazuje zrak, když má žralok při útoku zakryto oko mžurkou nebo ho pootočí dozadu.
Potrava
Jsou to dravci (s výjimkou několika planktonožravých druhů), největší podíl jejich stravy je tvořen rybami. Loví však v podstatě všechny mořské živočichy a i mořské ptáky a ploutvonožce. Je přirozeně známo i mnoho případů útoků na člověka, přičemž většina dobrozdání vychází z toho, že se nejednalo o útok na člověka jako takový ale o záměnu s jinými objekty, na které žralok jinak útočí (tuleň atd.) Nutno ovšem dodat, že žralok (na rozdíl třeba od kosatky) netrpí žádnými skrupulemi a člověka sežere i poté, co zjistí, že to tuleň není.
Význam
Krom systematického hubení založeném na tom, že žraloci jsou nenáviděný, člověku nebezpečný predátor, mohou být loveni pro potravu (maso mnohých je jedlé, nutričně velmi výživná jsou játra). Žraločí ploutve jsou v některých zemích považovány za vyhlášenou pochoutku; poptávka po ní nadále roste, čímž se významenavá.Čínane používají ploutve jako lepidlo.
